Recenze: Vážka v jantaru

 

 

Autorka: Diana Gabaldon
Překlad: Anna Polanská (2016)
Název: Vážka v jantaru
Nakladatelství: Knihy Omega (Dobrovský s. r. o.)
Rok vydání: 1992
Počet stran: 951
Díl v sérii: 2.
Žánr: fiktivní historicky román s prvky fantasy, román pro ženy
Věková skupina: 15+

Anotace

Bývalá zdravotní sestra a v současnosti úspěšná primářka Claire Randallová se s dospělou dcerou Briannou vrací do zamlžených kopců Skotské vysočiny. Vypráví jí neuvěřitelný příběh, v němž ožívá starodávná legenda druidů. Brianna se dozvídá o tajemném kruhu z kamenů, o lásce, jež překonává hranice času,i o Jamesi Fraserovi, bojovníkovi, jehož udatnost donutila mladou Angličanku vyměnit život v jistotě za vír nebezpečných nástrah. Její strhující dobrodružství pokračuje v 18. století ve Francii, kde se setkává s princem Karlem Eduardem Stuartem. Neuznaný následník trůnu se s pomocí skotských klanů pokouší ujmout svého dědictví. Claire se snaží povstání předem odsouzené k neúspěchu překazit a zoufale bojuje o záchranu svého dítěte i muže, jemuž věnovala srdce.

Recenze

Druhé vydání Vážky v jantaru má na přebalu, ale i pevné vazbě seriálově ztvárněné protagonisty, sedící u honosné večeře v přepychových robách. Oceňuji, že přebal nezakrývá nudné desky s názvem a jménem autorky. Vazba je kvalitní a neláme se. Na můj vkus je nešťastně zvolen druh papíru, na němž se usazuje prach a křišťálové bílé stránky blednou, což nemusí působit dobře. Jediné, co mi na přebalu vadí, je zmínění a loga AXN White a Prima Love.

Příběh začíná pohledem mladého Rogera, kterého na Skotské vysočině navštíví Claire se svou dcerou Briannou. Zde hrdinka líčí dceři pravdu o tom, jak cestovala v čase a kdo ve skutečnosti je její biologický otec. Vysvětluje, proč se vrátila zpátky do své doby a o co v minulosti usilovala. Svůj neskutečný příběh líčí v naprosté většině knihy, čímž navazuje na předchozí díl s názvem Cizinka. Na konci prvního dílu Jaime a Claire opouštějí Skotsko a vydávají se do Francie, aby překazili jakobitské povstání v jeho samotném zárodku.

„Od kdy se zajímáš o druidy, maminko?“ Brianně případalo cosi na této myšlence zábavného.

Text je psán v první osobě. Příběhovou současnost obstarává mladý Rogers (začátek a konec), zatímco minulost je vyprávěna očima Claire. Autorka dokazuje, že umí psát a text je svýžný a čtivý. Slovní zásoba i stylizace dialogů navozuje dojmu tehdejší doby.

Ná scéně se objevuje mnoho zajímavých postav, mezi něž bych zařadil tajemného mistra Raymonda, matku Hildegardu, Ferguse a Mery Howkins. Jsou tu i některé historické postavy, jako již zmíněný princ Karel Eduard Stuart, ale i tehdejší král Francie. Objevuje se i nový nepřítel hrabě Saint Germain, který oproti Black Jacku Randallovi je jen nicka.

Celkově je příběh situován do francouzské společnosti 18. století, tedy místní smetánky. Oprati Cizince zde není tolik zvratů ani citelnější pocit nebezpečí. Řeší se zde intriky a politika, ale čtenář není ochuzen ani o souboje, násilí a mnohdy zvrácené popisy, při jejichž čtení a následné představě se Vám může udělat nevolno. Co však z této série dělá román pro ženy? Mnohdy opakující se klevetění mezi Claire a Jaimem, ať už jde o vyjadřování lásky či různé popichování.

U dialogů jsem neměl žádný problém. Postavy jednají tak, jak jsou autorkou vykreslené. Místy se objevují francouzské fráze.

Raymon vytáhl jednu z malých zásuvek a převrátil si obsah do dlaně. Chvíli se vněm přehraboval, potom vyndal jeden malý křišťál a podal mi ho. „Pro vás.” řekl „Na ochranu.”

Co bych knize vytkl? Je opravdu rozsáhlá. Ze všech stran na mě cákala omáčka. Nemohl jsem si vychutnat to nejlepší sousto, který bylo utopen v hrnci s omáčkou, a když už se mi ho podařilo vylovit, přešla mě chuť. Za polovinou knihy jsem začal číst mezi řádky, hledal jsem místa, která stála za pozornost, poněvadž mě přestaly bavit sáhodlouhé popisy toho: kdo, kde, s kým, proč a jak, což se opakovalo mnohokrát.

Příběh jako takový není vůbec špatný, jen mi přijde, že autorka chrlí zbytečně moc informací a popisů, i když by tam nutně nemusely být. Klidně bych to příbližně o 300 stran zkrátil, aby příběh byl plynulejší. Záleží pak na čtenáři, zdali si v tom nalezne zálibu, nebo začne filtrovat důležitá či nedůležítá místa. Rozhodně jde o zajímavé dílo, které zachycuje fiktivně historickou událost a je okořeněna o různé zajímavosti, a to na úkor svižnosti příběhu.

Po této zkušenosti váhám, zdali se mám pořizovat pokračování, nebo zůstat u seriálového ztvárnění, které je mnohem příjemnější…

Mé hodnocení: 6/10

6
Komentujte

avatar
3 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
Recenze: Bubny podzimu (Diana Gabaldon) - MéMísto.czRecenze: Mořeplavec - MéMísto.czMartin ŠlatSylva Šantorová Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Sylva Šantorová
Host
Sylva Šantorová

Tak z tohohle by si mnozí recenzenti měli brát příklad. Hodnotím, že se neomezuješ na pouhý zkrácený popis děje ,ale tvoje recenze je poutavě napsána. Upozornění na zajímavé postavy i dějové zvraty naláká hodně čtenářů, hlavně ženského pohlaví.
Faktem však zůstává, že seriál nepůsobil tak rozvlekle.

trackback

[…] uznat, že Mořeplavec pro mě byl lépe stravitelnější než Vážka v jantaru, která mi z větší části přišla plná vaty. V případě třetího pokračování tomu tak […]

trackback

[…] Bubny podzimu bych doporučil opravdu fanouškům série, kteří chtějí s Claire a Jaimem prožít další dobrodružství a nesnáze. Mají rádi autorčin sklon k dlouhému rozepisování a líčení detailů, což nemusí každému sednout. Opatrně by se pak ke knize měli stavit ti, kteří s některým z předchozích dílů měli problém, protože čtvrté pokračování Cizinky není zrovna svyžné čtení a obsahově bych jej připodobnil k Vážce v jantaru. […]