Cesta za úsměvem – Trhání zubů (část 2.)

 

V tomto díle naváži na téma části 1., kterou si můžete osvěžit zde. Zároveň upozorňuji, že se ponese v duchu trhání zubů (naposledy), takže pokud Vám už jen pouhá představa dělá problém, raději dál nečtěte! Dnes to bude trošku odlišný zážitek…

Den před výkonem jsem podepsal všechny papíry, přečetl si ponaučení a možná rizika (málo jich rozhodně nebylo). Nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo nemyslet na nic ze seznamu rizik. Pravděpodobnost, že se něco pokazí, byla stejně minimální a že bych spolkl vlastní zub nebo by mi nekontrolovatelně tekla krev z nosu, byla odstrašující. Navíc ranní vstávání bylo to nejhorší. Dojet do nemocnice v tom hrozném lednovém počasí (všude sníh a namrzlá vozovka).

Ačkoliv jsem jel načas, někde jsem nabral zpoždění, leč mi bylo řečeno, že mám na místě být raději o půl hodiny dříve. No, takhle dlouho už mě nikdo nevytočil a to jsem docela kliďas. Měl jsem 5 minut zpoždění (do těch 30 minut před výkonem, nebo opravdu neumím číst). Vystál jsem si frontu na recepci, čímž jsem nabral dalších 5 minut zpoždění (sestra na recepci vysvětlovala důchodci, kudy se jde na rentgen), a pak to začne…

Předkládám papíry sestře. Její oči tikaly mezi papíry a mnou. Pak mi řekla tím nejprotivnějším tónem, že mám zpoždění. Povzdychl jsem si a přikývl jsem, načež se mého neverbálního projevu chytla jako klíště. „Měl jste se omluvit, pane Šlate.“ řekla důrazně a s tónem, jako kdybych byl nějaký odpad společnosti. Na to jsem jí odpověděl, že dojíždím a gestem jsem naznačoval, že venku je sníh a námraza. Ta protivná ženská měla odpovědi na všechno „Jste mohl zavolat,“ začala protivně. „ale máte štěstí, že paní, která měla jít po vás, tu byla o hodinu dříve…“ což mě vnitřně vytočilo do nepříčetnosti.

Odpověděl jsem tedy „Víte co, já vám na to kašlu, nepotřebuji to.“ mávnul jsem rukou, že mi je to fuk. Otočil jsem se a šel pryč. Nejspíš jí nedošlo, proč jsem reagoval tak, jak jsem reagoval, poněvadž na mě nevolala ani nepřišla žádná jiná reakce. Rozhodně jsem byl naštvaný a musel jsem se nějakým způsobem uklidnit, takže jsem si udělal neplánovaný výlet k sestře a postěžoval si ve statusu na Facebooku (vím, dětinské a nedělám to často).

Po nějaké době jsem do nemocnice zavolal (určitě už na mé extempore zapomněli a do Prahy se mi nechtělo), abych se objednal na druhý pokus. Sestra na drátě byla milá, a tak jsem si zapsal termín a čas. Až na místě jsem zjistil, že jsem si do svého hlavního kalendáře poznamenal špatný čas. Přišel jsem o půl hodiny později, čímž jsem si vysloužil třetí termín a dostal papíry.

Třetí pokus nebo nic. Pokud to po třetí nevyjde, tak se na to vykašlu. Rozhodně jsem jel dříve a na místo dorazil včas. Tentokrát na recepci zase byla protivná sestra. Předávám souhlas o provedení zákroku a ona se na mě obořila s tím, že mi něco chybí a jestli jsem k tomu dostal ještě něco, takže jsem odpověděl „Ne, ale dostal jsem k tomu…” už mě zase chytla za slovo „Proč lžete, pane Šlate!“, což mě zarazilo. Ještě nikdy nikdo mě nenazval lhářem, ale tentokrát už jsem se nenechal vytočit a unést emocemi. Vše se nakonec vyjasnilo. Chtěla po mě papír s možnými riziky, načež jsem jí řekl “To už jsem odevzdával předtím, jsem tu totiž po třetí.”, načež odvětila „Posaďte se do čekárny.“

Čas ubíhal, za dveří operačního sálu se ozývaly podivné zvuky, jako když někdo řeže dřevo na cirkulárce. Uklidňoval jsem se, že tohle mě určitě nečeká. Ale čekalo. Nejenže jsem čekal ještě o půl hodiny déle. Najednou, když jsem tu zázračně včas, tak nikdo zpoždění neřeší, avšak nakonec se na mě dostala řada. Vešel jsem do dveří, svlékl se do spodního prádla a přehodil přes sebe nemocniční mundur (zelený plášť až k nohám a síťkovou čepici na vlasy). Lehl jsem si na nemocniční lůžko a přišel jsem si jako když jdu na velmi závažnou operaci.

Obličej mi byl otřen dezinfekčním přípravkem. Přes hlavu mi byla přehozena zelená rouška, dostal jsem několik injekcí a čekal. Potom se pustil zubař do výkonu. Rozřízl dáseň a během minuty vytáhl osmičku. „Teď přijde to horší.“ upozorňoval mě. A tak začal brousit, šťourat se v tom a brousit a šťourat. Pocit to byl nepříjemný, ale po čase se devátý zub podařilo vytáhnout, ale sestřička mi u toho musela držet hlavu.

Pocitově šlo o nejdrastičtější zákrok, který jsem podstoupil. Šel jsem se po chvíli klidu obléct a čekal jsem už jen na zprávu, abych mohl odejít. V puse jsem měl tampón nasáklé krví.

Vyrazil jsem pryč. Mluvit mi nešlo, takže jsem dal vědět svému šoférovi, že už mám zákrok za sebou a modlil jsem se, abych nezačal chrlit na ulici krev, poněvadž se mi pusa plnila krvavými slinami.

Bolest mě během dvou dnů přešla, teda taková ta přetrvávající. Stačilo, abych se někde zasmál, otevřel více pusu nebo se zakousl do něčeho tužšího a následky výkonu o sobě daly vědět. Naštěstí ten pocit s postupem času odezněl.

Šel jsem tedy na kontrolu ke svému zubaři, kde mi vyndal stehy. Měl s tím docela problém a trochu se mi spustila krev. Naštěstí jsem to přežil, zeptal se, které zuby ještě musejí ven a dal jsem si další dva termíny. Tentokrát šly ven pětky.

První termín byl docela fajn, ale člověk má přirozeně strach z toho, jaké to bude, když mu přední zuby ještě netrhaly. Nejhorší na tom bylo, že se mi rána vzpamatovala okamžitě, co jsem od zubaře odešel. Tohle pravidlo se mi potvrdilo i u druhého trhání. Proto jsem měl s sebou prášek na bolest.

Nejlepší na tom je, že jsem bolest přestal pociťovat již druhý den, ale opravdu nesmíte zapomenout ledovat a ledovat a odpočívat a odpočívat.

Další části už budou o rovnátkách. Teď se mi musí krátery po vytržených zubech zahojit. Uvidíme se u další části, která snad vyjde koncem příštího měsíce.

Komentujte

2 Komentáře zapnuto "Cesta za úsměvem – Trhání zubů (část 2.)"

Upozornit na
avatar
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší | nejlépe hodnocené
Sylva Šantorová
Host

Ajaj, tak to opravdu nebyla procházka rajskou zahradou . Za druhý nevydařený pokus si sice můžeš sám, ale i tak se divím, že se mezi zdravotnickým personálem najde tolik nepříjemných lidí. To mluvím i ze své zkušenosti . Sestra už se asi viděla v důchodu, nebo ji práce moc nebavila .

wpDiscuz