Co mě napadá, když mě nic nenapadá?

 

V prázdných zákoutích svého vědomí hledám záchranné místo plné nápadů. Mohu bloudit třeba do konce věků, protože ten okamžik, v němž ke mně nepromlouvají žádné ideje, může být sice krátká chvíle nebo i několik dlouhých hodin. Jak lze ale chápat čas? Proč některé okamžiky trvají věčnost, ačkoliv ručička otáčející se kolem své osy a měřící každou vteřinu, v ten moment postává na jednom místě? Zastavil se čas či mé srdce přestalo bít, ačkoliv slyším každý úder. Bije jako zvon. Krev mi tepe v uších.

Je to španělská vesnice. Utápím se v neutuchajících myšlenkách, které nemají konec, ani začátek. Snažím se uchopit onen moment, který protéká mezi mými prsty. Ztrácím drahocenný čas. Hledím bez cílně před sebe. Stojím jako solný sloup, který čeká, až se do něj opře silný poryv větru a vyvrátí ho z pevných základů.

Sleduji svůj odraz v zrcadle. Mám srdce z ledu. Nic necítím, nic nevnímám. Mohu hledět do očí milované osoby, ale myšlenka se nevynořuje z hlubin temných vod. Cit se ztrácí ve vzduchoprázdnu. Nevím, co mám dělat, poněvadž usilovně vnímám jen to prázdno v mé hlavě, které mne obklopuje jako zeď, kterou nemohu spatřit očima, ale hmatatelně jí pociťuji.

Mohl bych vzít do zaječích, avšak ten pocit bych si stejně nesl s sebou. Kdekoliv budu zoufale hledat studnici nápadů, tam vždy zabloudím. Je to jako nést dřevo z lesa do lesa. Projít svět křížem krážem, ale bezcílně, bez jakéhokoliv úmyslu a tužeb.

Ležím. Hledím do stropu. Kolem poletují prázdné myšlenky. Chytám je a odhazuji. Je to jako házet hrách na zeď. Asi nesmím tlačit na pilu. Čím usilovněji se člověk snaží, tím těžší je se z palčivé agonie dostat. Nejedná se o fyzickou bolest, která ochromuje lidské tělo. Ta se skrývá v mysli a je tisíckrát horší. Nelze totiž zastavit a jen těžce lze ignorovat její přítomnost.

S tužkou v ruce kreslím čáru, která nebere konce. Je to nekonečná přímka, na níž neleží body A ani B. Rád bych nakreslil rozličné a zajímavé tvary, ale vnímám jen podivné šumění v mé hlavě. Nelze v něm nalézt smysl, nelze jej rozluštit. Dýchám a zároveň nedýchám, neboť nevnímám nic jiného, než že jsem bez jiskry. Sedím a bezcílně hledím.

Kam se poděly všechny nápady? Proč nemyslím? Vím, že nic nenadělám. Nemá smysl se snažit. Ta chvíle prostě musí uplynou jako voda. Příliv musí jednou přijít, protože odliv netrvá věčně. Můžeme ztrácet čas honbou za myšlenkami, ale pokud nechtějí být dostiženy, nikdy je nedoženeme. Můžeme pouze čekat, protože usilovná snaha spíše způsobí více škody než užitku.

Není třeba kam spěchat. Vše potřebuje svůj čas a nikdy neuškodí na chvíli se zastavit a bezcílně se rozhlížet. Nápady se jednou dostaví samy.

2
Komentujte

avatar
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Jak píšu články? - MéMísto.czSylva Šantorová Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Sylva Šantorová
Host
Sylva Šantorová

Moc pěkně napsané.

trackback

[…] Pozornost si určitě zaslouží každý článek, ale záleží na čtenáři: jaké má preference, co ho oslovuje atd. Za sebe bych třeba doporučil zajímavou úvahu, kterou jsem zde publikoval: Co mě napadá, když mě nic nenapadá? […]