Aplikace bez kterých to nedám

Poslední dobou jsem byl jako reklama na chodící depresi (nejspíš pořád jsem). Přede mnou zkouška, kvůli které jsem prodlužoval studium na vysoké. Za ten necelý rok jsem o tom všem mohl přemýšlet. Střídaly se u mě nálady. Měl jsem nutkání to vzdát a začít žít jiný život (vysokoškolský titul stejně nepotřebuji). Na druhou stranu mě sužoval pocit, že jsem ztratil tři roky života. A začít někde znovu, no, musel bych být setsakramentsky opatrný, abych neopakoval tu stejnou chybu.

První pokus anebo všechno, nebo nic

Dalo by se říct, že jsem se intenzivně začal učit měsíc předem. Nebyl den, kdy bych se na můj osudový předmět nesnažil něco naučit. Vyhýbal jsem se sociálním sítím. Prostě jsem hrál mrtvého brouka. Navíc si mé měsíční nečinnosti můžete všimnout na blogu (předposlední článek 30. 1. 2019 a poslední 13. 3. 2019).

Nastal den D. Všichni mi strašně drželi palce. „To dáš, Martine!” podporovali mě, ale pochyby sužovaly mé nitro. Nebyl jsem si vůbec jistý tím, co bych si chtěl vytáhnout za okruh. Připadalo mi, že stejně nic nevím. Někam se poděla ta jistota, kterou jsem měl minule. „Proč mi to nemohla dát už předtím?”.

No, a tak jsem šel na zkoušku. Seděl a zhluboka dýchal. Takhle špatně jsem se nikdy necítil. Jen s výstupem u staré dračice, která oproti mně měla čtyřicetiletou praxi v oboru. Obávanou docentku, jejíž pověst je legendární. No, a tak jsem vstoupil do té dračí nory jako druhá oběť a stalo se, co se stalo. Vytáhl jsem si otázku (jedna tam byla odhalená, ale byl jsem velký srab na to, abych po ní sáhl), začal psát, a potom jsem si uvědomil, že přípravu dělám na něco úplně jiného. Věděl jsem, že mám nulovou šanci na úspěch, a tak jsem utekl se slovy: „Nejspíš bych Vás nepotěšil, raději přijdu příště”. A takto jsem přišel o první pokus. Vysokoškolský titul náhle byl o pěknou desítku kilometrů dál…

  V dračí noře podruhé

Byl jsem zavalen nabídkami od známých. „Dokázal bys napsat tiskovou zprávu?” Martin dokáže napsat všechno! „Myslíš, že bys mohl napsat článek na náš blog?” začal další známý, kterého znám přes prvního známého. Super, o tomhle všem jsem snil a teď se to děje, když se musím soustředit na jednu věc. Do toho jsem ještě vyklízel nějaké prostory.

Už se vám někdy stalo, že jste šli na zkoušku o den dřív? To si takhle sedím a čekám. Říkám si: „Kde je?”. Mého těla se zmocňuje nepříjemný pocit. Něco nebylo správně, koukám na hodinky a následně do STAGu. Jsem to ale trubka, co?

Následující den jsem šel znovu. Nikde nikdo. Saň vystrčila hlavu ze své jeskyně a vyzvala mě. Pronesla něco o tom, že kromě mé osoby to ještě nemají další čtyři (také chtějící vysokoškolský titul, ale ne tak moc, jak se zdá) a vypíše pouze další dva. Chuděrky nebohé, budou si muset počkat do konce semestru, jestliže jim termíny nebudou vyhovovat.

Vytáhl jsem si otázku a začal si dělat poznámky. Měl jsem toho spoustu co napsat na papír. Pak přišla řada na vystoupení a já tedy začal. A začalo její ptaní se na věci dosud nevídané a neslyšené. A to mě vykolejilo. Vykolejilo mě to natolik, že už jsem ze sebe vyhazoval informace bez širších souvislostí. Výsledek byl nulový.

Třetí pokus aneb půjdu ukončit studium

Popravě už jsem věděl, že to skončí blbě. Prostě zajdu na studijní a požádám o ukončení. Najdu si práci a začnu makat a vydělávat těžce vydřené peníze na budoucí studium (ne že bych do toho už nějaké peníze neinvestoval).

Trochu jsem přemýšlel co dál, koukl do STAGu a tam termín. Kámoš mi napsal, ať to už nevzdávám, že jsem od titulu jen krůček. Ale mně se prostě nechtělo. Když do něčeho vložíte svůj čas a nějaké úsilí, prostě očekáváte výsledek. Pokud nepřijde, dostaví se frustrace, obzvlášť v případě, v němž jde o pátý neúspěch.

Zapíšu se, stejně mi to může být jedno. Alespoň od nikoho nebudu muset poslouchat výčitky a urážky, nebudou mít totiž důvod. Takže jsem se lehce podíval na učivo a šel tam naposledy. Žádná další možnost už prostě není a mně to mělo být jedno, ale jaksi nebylo. Zase jsem cítil ten podivný a nepříjemný žár na mém obličeji. Tentokrát jsem nečekal sám. Byla tam nějaká holka a šprtala se. Šla první, ale i přesto jsme čekali třicet minut, protože si z nás docentka dělala prdelky. No, měli jsme se ozvat…

Holčina přede mnou to nedala. Dračice si jí vychutnala, a proto jsem měl možnost si toho co nejvíc napsat na papír. A tak říkám, říkám a říkám. Ona se ptá, ptá a ptá. A já říkám a říkám, a ona pak něco a něco a já zásek a zásek. Sakra, a je to tu zase!, bylo nad slunce jasné, že tohle dobře nedopadne. A najednou se to stalo! Jako blesk z čistého nebe a já tomu nemohl věřit.

Můj vysokoškolský titul o kus blíž

Věřili byste, že jsem byl zklamaný? Vůbec se mi neulevilo, ačkoliv jsem ten předmět splnil. Co teď? Musím upravit ten kus bakalářské práce a udělat dotazník. Začít se učit na státnice. No, budu muset zaplatit ten poplatek za studium, i když v podstatě já už do tý školy nechodím. Další stres se blíží… Na všechno je tak málo času…

A takhle Martin ke splněné zkoušce přišel.

CO ČÍST DÁL NA BLOGU?

Vítej na vysoké
Jak jsem začal psát bakalářku (1. část)