Každý má své místo, kam utíká, když potřebuje přemýšlet. Úplně nezáleží nad čím, tohle je bezpečné útočiště, kde mě nikdo neruší hloupými otázkami. Mé místo je v přírodě. Tam na kamenitých vrcholcích kopců českého středohoří. Máte také takové?

mé místo

V myšlenkách chce být každý sám

Jednou z nejzáhadnějších otázek lidského bytí je samotná jeho podstata. Tajemnějším už jsou pouze myšlenkové pochody, které se dějí uvnitř našich hlav. Soukromé pochody, do nichž jen málokdo vidí, pokud se nám neodrážejí na tvářích. Jednu dobu jsem měl pocit, že bych chtěl vědět, co se druhému člověku honí hlavou…

Teď, s odstupem času, když o tom přemýšlím, nechci nic vědět. Sám totiž nechci, aby někdo mé myšlenky znal. Byl bych tak zranitelný a nahý zároveň. Vydán na pospas lidem, kteří by měli přístup do zákoutí mé mysli.

mé místo

Mé místo není jen blog

Občas mám pocit, že některé blogy jsou výkladnicí citových a myšlenkových rozpoloženích ostatních jedinců. Moc tahle místa nenavštěvuji, protože nepotřebuji vědět první, ani poslední o daném jedinci. Své nejniternější myšlenky zapisuji někam jinam. Tam, kam nikdo nemá přístup.

Mé místo v přírodě vyhledávám, když potřebuji přemýšlet a odpočinout si od všeho kolem. Tam nahoře se totiž všechno zdá tak malinké a malicherné, až si říkám, že na spoustě věcech nezáleží. Ale občas přijde čas, v němž člověk sobecky nerozhoduje jen sám o sobě a svých pocitech.

Tehdy se hodí mít útočiště. Místo, kam za vámi ty rozporuplné a toxické faktory vašeho okolí nemůžou. Tíha myšlenek je pouze na vás a nikdo jí nemůže nabrat na svá ramena. Některá rozhodnutí musí člověk udělat sám, bez pomoci ostatních. Občas není na škodu něco zvládnout sám, aniž by se do toho někdo montoval.

mé místo

Závěrem, kdy to všechno začalo

Člověk je tvor prazvláštní. Některé věci mu jdou hrozně rychle, přímo od ruky, zatímco k jiným musí dojít. Tahle cesta byla celkem trnitá. Nebudu lhát, když řeknu, že mé místo jsem našel v okamžik, kdy jsem si byl nejvíc nejistý sám sebou. Kam vlastně směřuji, co dělám a jaké následky to bude mít.

Je to ozvěna v uších, kterou si neseme. Tlukot srdce. Náš vlastní dech a beznaděj sužující lidská nitra. Z těch důvodů vznikla potřeba, protože ve svých myšlenkách chce být každý sám. Obzvlášť pokud drásají naše nitra nestravitelnou bolestí, o níž vaše okolí nemusí vědět, že jí prožíváte.

KAM DÁL NA BLOGU?

Kam se vytrácí přátelství
Upřímnost aneb proč se přetvařujeme

0 0 hlasuj
Article Rating